Ve dvou se to lépe táhne

Ve dvou se to lépe táhne, aneb proč je lepší si najít na cvičení parťáka

Že se to ve dvou lépe táhne, je stará pravda. Nebudeme uhýbat nikam do stran od tohoto rčení, i když by se jistě našli jedinci s vyjádřením, že nejenom ve dvou se to lépe táhne … :-) A jistě se najdou i takové zhrzené duše, které by opáčily, že nejlépe se táhne člověku samotnému, protože je lepší táhnout sám, než za dva, zvláště je-li ten druhý netáhlo :-). 

Tentokrát máme konkrétní příběh o tom, jak to funguje v domácnosti dvou z nás. A o co, že se v tom spousta z vás najde?

Nejsem od přírody líná a jestli něco nesnáším,  je to nic nedělání. Práce, úklid, vaření, praní, zkrátka stále mám co dělat. Stejně jako vy všichni. Jenže roky letí a už jsem ve věku, kdy bych měla kromě zmíněných činností také něco dělat pro své tělo, pro posílení svalstva a v neposlední řadě i povznesení ducha. I když  nemám problémy s nadváhou, nic to nemění na skutečnosti, že svaly ochabují a pokud jim nepomohu, mohla bych se za pár let dočkat nepříjemného překvapení při pohledu do zrcadla. Cestuji, lyžuji, jezdím na kole, ale všechno tak nějak občas.

Ano, výhodou je, že děti jsou již samostatné jednotky, takže se uvolnil čas, který bych mohla věnovat nějaké pravidelné fyzické aktivitě. I když nejsem „týmovým hráčem“ při kolektivních aktivitách, nemám ani ve zvláštní oblibě být v posilovně solitérem. Před lety jsem chodila s manželem pravidelně do posilovny. Oba dva na běžecký pás. Posilovna kousek od bytu, nebyl tedy žádný prostor na výmluvu, že dnes nejdeme protože venku prší, je to daleko, nepojede autobus... Ale většinou když už se do něčeho pustím, tak vydržím.  Prostě  jsem si stoupla na pás, rozběhla se a vydržela běžet svých 45 minut. Ne tak můj muž. Jo když jde o to zahrát si squash s kamarády, to by se strhnul. Na kurtu bojuje jako o život. Ale na běžeckém pásu, to je jiná. Běhání na pásu ho totiž k smrti nebaví. Každých pět minut měl žízeň a na rozdíl od ostatních se musel kvůli pití zastavit, pak potřeboval na toaletu, pak se rozvázala tkanička u bot… Kdybych neběžela vedle něj, tak z 45 minut by na tom pásu byl maximálně 10. Pak by namočil ručník v umyvadle, abych si myslela, že je mokrý od potu a vyrazil by domů:-). Skutečnost mé bezprostřední blízkosti a zjištění, že po očku vše pozoruji, však udělala své. 

Situace se ale letos otočila. Při jedné slabé chvilce jsme se vyhecovali s tím, že začneme běhat a dotáhneme to do půl maratonu. Mně k tomu inspiroval jednak jeden z našich spolupracovníků a také vědomí, že mi to prostě prospěje.  Manželovo motivací je (kromě ega, pochopitelně) jeho potřeba výrazně redukovat váhu. Protože už víme, že na pásu to nepůjde a běžecký ovál na stadionu zase odmítám já, zvolili jsme trasu v místě našeho bydliště. Nadšení bylo veliké! U mě však skončilo ještě před cílem prvního okruhu zvolené trasy. Jednak mě to nebavilo, po cestě mi došel dech, opustily plíce, každá nerovnost vyšší než 1 metr mi připadala jako sto metrové převýšení. Zato můj manžel se hecnul. Přece nedoběhne druhý, navíc jej vidí sousedé ze vsi… A rázem se situace otočila:-) Druhý den jsem zkoušela vymluvit se, protože bylo moc horko. Další den pro změnu pršelo, pak jsem měla naprosto nezbytnou potřebu luxovat… Nic z toho neprošlo. A zatím co manžel je vytrvalý, já bych myslím běhání odmávala. Ale vždy, když dokončíme okruh, mám dobrý pocit, že jsem se nechala vyhecovat a že je vidět po pár týdnech progres. I když do půl maratonu mám mentálně i fyzicky stejně daleko, jako k výhře hlavní ceny v loterii (nesázím, nikdy).

Člověk získává po několika týdnech, jiný po několika měsících (pro některé to neplatí nikdy) závislost na fyzické aktivitě, pokud ji vykonává pravidelně. Jenže než ten návyk dostanete, je to fuška. To je takových důvodů, proč odložit pohyb na jindy, vlastně samozřejmě jenom do zítřka.:-). Vypěstujte si závislost na fyzické aktivitě. A samozřejmě si k tomu vezměte kromě parťáka i ty správné výživové doplňky.  A protože "ve dvou se to lépe táhne", sáhněte do kategorie pro muže i pro ženy.

Přiznejme si, že sami sobě dokážeme ulevit. Ale pokud máme druhého nebo druhou do party, vyhecujeme se navzájem. Nejde zpravidla o to, že bychom běželi rychleji, zvedli více nad hlavu, ujeli víc kilometrů. Jde o to, že se navzájem podpoříme. Že i když se nám nechce, tak jdeme, protože by nebylo fér toho druhého nechat na holičkách. Nebo prostě proto, že nechceme být bábovky. Nebo opravdu uběhneme o pár metrů dál. Zkrátka ten druhý, nebo ta druhá, je mentální opora ve chvílích, kdy lenivíme. A to nemusí být manžel nebo manželka, nýbrž třeba kamarád či kamarádka.

Překvapivě to může být také vlastní dítě! Ne, vážně. Je to zábavné. V určitém věku se dítě začne snažit být lepší, rychlejší, vytrvalejší než rodič, se kterým sportuje.  Motivuje to oba dva. A rozhodně vytváří prima vztahy mezi dítětem a rodičem a to bez ohledu na věk. Prostě ve dvou se to lépe táhne z mnoha důvodů. Nejenom proto, že jsme třeba lenoši. Fyzický pohyb není jenom samoúčelnou aktivitou pro lepší vzhled či zdraví. Stane-li se pravidelnou aktivitou, pomáhá i psychickému rozpoložení. 

Ano, jako vždy, nic nového pod sluncem. Všechno všichni víme. Jenže vědět a uvědomit si, jsou rozdílné věci. Inspirujme se proto navzájem. Budu ráda, když budu vaší inspirací a na oplátku i vy napište vaše zkušenosti na tohle téma. Nejlepší odměníme a zveřejníme.  

 Z INSPYRE přeje hodně společných zážitků

Ivana